Bitva u Lipan

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Lipan
Konflikt: Husitské války
Mohyla
Mohyla postavená na místě bitvy
Trvání: 30. květen 1434
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: poblíž Lipan
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství aliance umírněných kališníků a katolíků
Změny území: {{{Území}}}
Strany
umírnění kališníci
katolíci		 táborité
sirotčí svaz
Velitelé
Diviš Bořek z Miletínka Ondřej Keřský
Jan Čapek ze Sán
Síla
asi 13 000 pěších
1300–1500 jezdců (moderní odhad)[1]		 asi 10 000 pěších
asi 700 jezdců (moderní odhad)[1]
Ztráty
asi 200 mužů[2] asi 1300 mužů[2]
{{{poznámky}}}

Bitva u Lipan bylo vojenské střetnutí u vsi Lipany, které znamenalo zásadní obrat v husitských válkách. Porážka vojska sirotků a táboritů aliancí umírněných kališníků a katolíků s konečnou platností oslabila radikální křídlo kališníků a sesadila polní obce z pozice rozhodujícího politického činitele. Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Obsah

[zobrazit]

[editovat] Střetnutí

[editovat] Před bitvou

Bojiště u Lipan

V neděli 30. května 1434 svedli bitvu poblíž malé vesnice Lipany spojené síly radikálních husitů, to znamená táborité vedení Ondřejem Keřským a v politické rovině Prokopem Holým a sirotci Jana Čapka ze Sán na straně jedné, a koalice umírněných kališníků (utrakvistů) a katolíků pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka[3], starého spolubojovníka Jana Žižky na straně druhé (dle některých pramenů vedl vojsko koalice Mikuláš Krchlebec z Krchleb, purkrabí na Zvíkově).

Radikální strana, poté co se 27. května dozvěděla, že proti ní táhne od Českého Brodu nepřítel, zaujala výhodné postavení na návrší jihozápadně od Lipan a uzavřela se ve vozové hradbě. V jejich týlu přitom byla Lipská hora.

Početní stav obou vojsk není znám, ale podle odhadů založených na známém a relativně přesném počtu zúčastněných vozů se zdá, že vojsko husitské levice bylo poněkud početně slabší; pro výsledek bitvy mohl být rozhodující především menší počet jezdců. Utrakvisticko-katolická aliance měla na své straně asi 13 000 pěších, 1300–1500 jízdních bojovníků a více než 700 vozů. V jejich řadách bojovali rožmberské oddíly společně s bojovníky kališnické šlechty, Prahy, Mělníka, nechyběli ani katolíci z Plzně. V čele vojsk stál zkušený vojevůdce Diviš Bořek z Miletínka. Radikálové disponovali asi 10 000 pěšími, 360 vozy a jen 700 jezdci. Vedli je správci obou polních obcí - Prokop Holý a Prokůpek. Bylo to vojsko zkušených profesionálů, doplněné narychlo sehnanými posilami. Obě strany používaly klasickou husitskou taktiku a výzbroj.[1]

Nastala patová situace, protože vozová hradba poskytovala každé ze stran výtečnou obranu, ale zároveň by byl útok na nepřítele velice riskantním. S dostatkem zásob si radikálové mohli dovolit přenechat aktivitu na svém protivníkovi, kterého tlačil čas.[4] Výsledkem měl být buď rozpad utrakvisticko-katolické strany, která by se váháním pravděpodobně oslabila, nebo její generální útok, ovšem za velmi nevýhodných podmínek. Velitelé umírněných si tohoto byli vědomi (na místě svých nepřátel by nepochybně zvolili stejný postup) a poté, co ztroskotala poslední snaha o smírnou dohodu (předáci obou stran se před začátkem bitvy sešli ve snaze se dohodnout, ale rozdílnost názorů se ukázala jako příliš velká), se obě vojska připravila k bitvě.[4]

[editovat] Průběh bitvy

Část panorámatu bitvy u Lipan, namalovaného roku 1898 malířem Luďkem Maroldem pro Výstavu architektury a inženýrství.

Průběh bitvy samotné byl rekonstruován naposledy historiky Petrem Klučinou a Petrem Čornejem, soudobé prameny k jejímu průběhu sice existují, ale nemohou být ve své útržkovitosti a subjektivnosti považované za spolehlivé. V současnosti je jako nejpravděpodobnější přijímán Čornejův výklad průběhu bitvy.

Protože nebylo v možnostech koaličního vojska dobýt vozovou hradbu radikálů přímým útokem, rozhodli se hejtmani použít úskoku. Diviš Bořek z Miletínka skryl jízdu v dolince poblíž vozové hradby nepřítele, zatímco vozový šik, kterému velel Jan Černín z Vysoké[5], se začal přibližovat k opevnění radikálů. Když se šik ocitl v dostřelu od vozové hradby, opravdu několikrát vystřelili z děl, ale pak se vozy stočily na sever a předstíraly ústup směrem k Českému Brodu. Tento překvapivý ústupový manévr pravděpodobně v táboře radikálů vyvolal euforii, pod jejímž vlivem byla otevřena vozová hradba a jejich jízda i pěší začali pronásledovat ustupující vozy. Vozová hradba je v takové chvíli velice zranitelná, čehož chtěli umírnění využít.

V okamžiku, kdy se radikálové dostali do dostatečné vzdálenosti od svého opevnění, začaly se vozy otáčet a ústup se změnil v útok. Zároveň na otevřenou vozovou hradbu zaútočil dosud skrytý jízdní oddíl (v jeho řadách byli např. Mikuláš z Landštejna na Borotíně, Arnošt z Lestkova, Petr z Janovic na Vysokém Chlumci, Jan Malovec z Pacova[6]) s úkolem udržet ji otevřenou, dokud nepřijdou na pomoc pěší bojovníci z vozového šiku. Jízdní oddíl vytvořil ve vozové hradbě mezeru, kterou dovnitř pronikali další bojovníci.[7] Přestože boj trval až do večerních hodin, v tu chvíli byla bitva již rozhodnuta. Střetnutí se brzy změnilo pouze v pobíjení bojovníků radikální strany, na vozech padli i Prokop Holý a Prokůpek. Rychle se v situaci na bojišti naopak dokázali zorientovat vrchní sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán a vůdce starotáborského oddílu Ondřej Keřský, kterým se podařilo s dalšími jezdci bezpečně uniknout do Kolína.[7]

Útěk z bojiště vynesl sirotčímu veliteli již u některých mladších kronikářů (Pavel Žídek, Václav Březan, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jiří Kruger-Crugerius, Bohuslav Balbín) a později i některých historiků punc zrádce a zbabělce. Většina historiků zabývajících se primárně vojenstvím s tím ale nesouhlasí. Podle nich bylo jeho rozhodnutí pragmatické a správné, v dané chvíli byla bitva již tak jako tak ztracena a Jan Čapek ze Sán udělal to, co bylo jeho povinností – nemohl-li už zvítězit a zachránit všechny své spolubojovníky, zachránil alespoň ty, které mohl. Na tuto stranu se přiklonil rovněž historik Petr Čornej.[7]

[editovat] Výsledky a důsledky bitvy

Adolf Liebscher – Bitva mezi Tábory a Pražany u Lipan r. 1434
Bitva u Lipan v podání malíře Josefa Matyáše Trenkwalda

Bitva skončila rozhodným vítězstvím utrakvisticko-katolické aliance. Padlo v ní odhadem 1300 radikálů a 200 zástupců utrakvisticko-katolické aliance. Dalších na 700 zajatců bylo upáleno ve stodolách u Českého Brodu; naopak ke spolupráci donucení rolníci z okolních obcí byli propuštěni na svobodu.[2] O další existenci sirotčího polního vojska prameny po bitvě mlčí, zřejmě zaniklo. Naopak polní vojsko táborské zůstalo po bitvě poměrně silným. Politická a mocenská moc husitských radikálů byla nadobro podlomena.[2] Tato skutečnost umožnila konečnou dohodu se Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu a v dlouhodobém horizontu přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Část bojovníků radikálních svazů se připojila k umírněným kališníkům, část odešla do zahraničí za kariérou žádaných žoldnéřů. A část zůstala a stále vzdorovala - například Jan Roháč z Dubé.

[editovat] Bitva u Lipan v historické paměti

Bitva u Lipan byla již svými současníky vnímána jako historický zlom a toto povědomí o její důležitosti se v průběhu dalších staletí jen posilovalo. V nacionálně vypjatém 19. století, kdy se husitská epocha stala jedním z nejvýrazněji přehodnocovaných období českých dějin v historické obci (a jejím vlivem i v povědomí veřejnosti), se chápala již jako jeden ze zásadních mezníků vývoje českého státu (jako byla např. chápána i bitva na Bílé hoře). Výrazem tohoto přesvědčení se stalo v roce 1881 vztyčení pamětní mohyly Prokopa Holého na návrší u Lipan, o několik let později (1896) vzniklo v Českém Brodě Podlipanské muzeum. Po mnoho let od roku 1870 každoročně v den výročí bitvy směřovaly na bitevní pole pamětní průvody lidu.

Husitské hnutí a také i lipanská bitva a její protagonisté se stala vděčným námětem historizujících děl mnoha českých umělců v 19. století, ale i v 20. století (Mikoláš Aleš, Josef Matyáš Trenkwald, Václav Levý, Luděk Marold, Svatopluk Čech, Jaroslav Vrchlický, Ivan Klicpera, František Hrouda).

[editovat] Účastníci bitvy

[editovat] Šlechta bojující na straně kališnicko-katolické aliance

[editovat] Šlechta bojující na straně radikálů

Mikoláš Aleš, Od Lipan (Jan Čapek ze Sán)