Defenestrace

Defenestrace, z latinské předložky de (nesoucí význam z nebo také pryč) a výrazu fenestra (okno), jako výraz znamenající „vyhození z okna“^[1], nebyly ve středověku a raném novověku zas tak neobvyklé. Byly jednou z forem společně podniknutého trestu. Jako pražské defenestrace se označují hlavně dvě historické události z let 1419 a 1618.

[editovat] První pražská defenestrace

První pražská defenestrace na obraze Adolfa Liebschera

První pražská defenestrace se odehrála v neděli 30. července 1419. Po kázání Jana Želivského v chrámu Panny Marie Sněžné se dav, vedený Želivským, právě před Novoměstskou radnicí pod vedením purkmistra Mikuláše Podvinského, dožadoval propuštění vězněných stoupenců přijímání podobojí. Není jisté, jak celá událost proběhla a co přesně ji vyprovokovalo (skutečností je, že na ranní kázání Jana Želivského se mnoho stoupenců dostavilo ozbrojeno), nicméně výsledek je všeobecně znám: někteří konšelé byli po útoku na radnici vyhozeni okny a ubiti. Tato brutální a krvavá událost stála na počátku období, které dnes nazýváme husitské války.

[editovat] Druhá pražská defenestrace

Jako druhá pražská defenestrace je obvykle označována ta z roku 1618, přestože se jedná o v pořadí již třetí a ta fakticky druhá pražská defenestrace se udála již 24. září 1483 při bouřích pražského obyvatelstva za vlády krále Vladislava Jagellonského, kdy strana podobojí, obávající se o svůj vliv, provedla násilný převrat na Starém i Novém Městě a na Malé Straně. Z oken příslušných radnic byli vyhozeni staroměstský purkmistr a těla sedmi zabitých novoměstských konšelů.

K druhé defenestraci došlo vlivem napětí mezi katolíky a kališníky (podobojí) a také předešlými nepořádky v městské správě ("Léta božího 1476 obec pražská zbúřila se proti konšelům, i zjímali je, chtěvše je kázati stínati; a to proto, že sú počtův nečinili, sami se tím dělili a užívali; neb sú byli několiko let na konšelství; berně na obec vzkládali a drželi je; by jako dnes dítě narodilo se neb umřelo, daj z hlavy, chudí jako bohatí; základy brali, komory vylamovali, zapečeťovali, by pak nic neměl, tehdy daj (ač jest to tak bylo)" = neodevzdávali berni a ukládali vysoké daně nehledě na příjmy obyvatelstva). V roce 1480 byla zatčena řada staroměstských měšťanů, které následovali čtyři husitští kněží, a to pro údajné spiknutí proti králi. Měšťané byli mučeni, někteří zemřeli, ale neprozradili nic. Kněží byli vězněni a mučeni na Karlštejně, jeden z nich na následky mučení zemřel. Tyto události signalizovaly vzrůstající aktivitu katolické strany podporované králem Vladislavem Jagellonským.^[zdroj?]

Napětí mezi kališníky a katolíky vyvrcholilo v roce 1483. Radnice ovládli konzervativní katolíci a kališníci, kteří se tam chtěli udržet, a tak nastolili vládu tvrdé ruky. Odpůrce mínili dílem vyvraždit, dílem vyhnat, dokonce si připravili seznam asi 80 osob. Akce byla naplánována na půlnoc z 24. na 25. září. Spiklenci měli označit své domy světly a přijít k radnici. Vymysleli i heslo: Pán Bůh s námi, světlo mezi námi a naši věrní bez hác (bez spodního prádla). Katolické spiknutí vytěkalo do prostoru, neboť se všechno nepodařilo utajit. Byli to naopak kališničtí radikálové, ktěří se chopili iniciativy a zahájili ve středu 24. září kolem osmé hodiny ráno převrat burcujícími údery zvonů na věži Týnského chrámu. Povstalci vzali útokem Staroměstskou radnici, zraněn byl však pouze purkmistr a jeden radní. Purkmistr Jan od Klobouků byl nejprve poraněn sudlicí na nohou, poté předstíral smrt, a tak jej povstalci vyhodili z okna. Kupodivu přežil. Na Novoměstské radnici teklo více krve. Přítomní konšelé tam byli pobiti a svrženi z oken; jeden přece jen utekl, ostatní byli zatčeni. Na Malé Straně došlo rovněž k nepokojům, dva sousedé skončili ve vězení. Po dobytí radnic se rozlícený dav vrhl na kláštery, ale i na Židy. Po nové volbě obecních starších se uskutečnily výslechy zajatých konšelů. Přiznali se, že skutečně připravovali vraždy řady kališníků a vyhnanství kněží. Dne 26. září obsadili povstalci Vyšehrad a Pražský hrad, aby je nenapadly hradní posádky. Kolem páté hodiny odpoledne se začalo v jednotlivých městech pražských popravovat.

Převrat v Praze přispěl k omezení panovnické moci a zabránil obnovení předhustiských poměrů. 6. října 1483 uzavřely tři pražské obce smlouvu o jednotě a společném postupu, která přinesla nadvládu kališnické konfese. Vývoj pak směřoval k náboženskému smíru a vyhlášení rovnoprávnosti obou církví na kutnohorském sněmu v roce 1485.

[editovat] Pražská defenestrace z roku 1618

Třetí pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum

Třetí pražská defenestrace, holanský soudobý leták.

K další defenestraci došlo roku 1618, která byla v pořadí třetí, ale bývá také často tradičně označována jako druhá.

Po smrti Rudolfa II. se jeho bratr Matyáš opět snaží upevnit pozici katolické církve, která byla potlačena Rudolfovým majestátem. Dochází k zavření protestantských kostelů v městě Broumov a dokonce zbourání kostela v Hrobu. Kostely postavili evangelíci na pozemcích patřících katolíkům a to bez jejich svolení. Napětí českých stavů přeteklo 23. května 1618, kdy na Pražský hrad nespokojení stavové vedení Jindřichem Matyášem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova přitáhli na Starý královský palác do tehdejších místodržitelských kanceláří a požadovali vysvětlení po Pavlu Michnovi z Vacínova, který však nebyl přítomen.

Vztek stavů se proto obrátil na přítomné dva místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a byli odsouzeni k smrti vyhozením z oken v druhém patře, která byla kolem 15 metrů nad zemí. První byl vyhozen Martinic. Říká se, že když padal, stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ a jeden ze stavů reagoval slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal: „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Poté byl vyhozen Slavata, který si při pádu těžce zranil hlavu o římsu, a písař Fabricius. Všichni tři přežili, neboť pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Podle moderních výzkumů pánům místodržitelům také velmi pomohlo, že se půda pod okny svažovala a nebyla rovná. Ke chvíli před vyhozením píše soudobý český spisovatel a historik, Pavel Skála ze Zhoře, ve své Historii české toto:

Památná je věta vzteklého Thurna, která zněla: „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen“ („Urození pánové, tady máte toho druhého.“). Za vyhozenými bylo vypáleno několik kulí. Avšak ani jedna nezasáhla cíl. Dodnes zůstává záhadou, jakým způsobem někteří pronesli zbraně do zelené kanceláře. Před budovou je měli všichni odevzdat.

Martinic po dopadu pomáhá Slavatovi do paláce Lobkoviců, kde je přijala paní Polyxena, Slavata musel být pro svá zranění odnesen. Fabricius pádí dolů k řece. Pikantností situace bylo, že otřesený Slavata skončil v péči paní Polyxeny, kde byl Thurnem žádán k vydání. Paní Polyxena však odmítla a ubohého Slavatu kurýrovala. Dodnes na místech dopadu stojí kamenné památníky vděčných místodržících.

Další defenestrace

Někdy je možné se setkat i s označením třetí pražská defenestrace, toto označení však nemá ustálený význam a označují se jím různé události. Jako třetí pražská defenestrace byla např. označena smrt Jana Masaryka^[zdroj?], který byl 10. března 1948 nalezen mrtev pod koupelnovým oknem budovy Ministerstva zahraničí. Okolo jeho smrti stále panují nejasnosti, na počátku roku 2004 však policejní zkoumání dospělo k závěru, že se nejednalo o sebevraždu, ale že Jan Masaryk byl zavražděn. Přesto i policejní vyšetřování nepřineslo do případu konečné objasnění, čeká se, až Rusko otevře archívy ke kauze Masaryk.