Jan Žižka

Základy možného Žižkova rodného dvorce, objeveného roku 1956 archeologem dr. Antonínem Hejnou

Přestože historicky není přesně doloženo, kdy se Jan Žižka narodil, je pravděpodobné, že světlo světa spatřil kolem roku 1360 na jednom ze dvou poplužních dvorců na Trocnově.^{[pozn. 1]} Z rozmezí let 1360 – 1400 se o budoucím husitském vojevůdci uchovalo jen nepatrné množství informací. První písemná zmínka o jeho osobě pochází z 3. dubna 1378. V úřední listině sepsané v Krumlově, v níž Mikuláš řečený Plachta z Boršova urovnává majetkové náležitosti po své smrti, figuruje jako druhý jmenovaný svědek Johanes dictus (řečený) Zizka de Trucznow.^[3] Druhý písemný pramen pochází z 11. července téhož roku. V dlužním úpisu se Jaroslav z Krupé zavazuje splatit dvěma budějovickým židovkám dluh 3 kopy a 10 grošů (asi 380 zlatých korun) a Žižka je zde uváděn jako „rukojmě sám druhý“, tedy spoludlužník, či druhý rukojmí.^[4] V třetí veřejné listině, sepsané o tři týdny později (1. srpna) opět v Krumlově, figuruje jako třetí svědek při prodeji zboží Matěje z Holkova. V zápisu je uváděn jako Ješek řečený Žižka z Trocnova.^{[pozn. 2]} Ve čtvrté listině z roku 1381 se jistý Jesco de Trocznow, tedy Ješek z Trocnova, neúspěšně uchází o dědictví po jakémsi Mikešovi, jenž zemřel bez přímých dědiců.^{[pozn. 3]} V další písemnosti z roku 1384 Johanes dictus Zyzka de Trocznow prodává lán v Čejřově, jež věnem náležel jeho ženě Kateřině.^{[pozn. 4]} Existuje ještě poslední záznam z let 1390 – 1400 v nekrologiu krumlovského konventu řádu minoritů, v němž se doslova uvádí: „Den Mikuláše biskupa a vyznavače. Ješek sládek z Krumlova. Zemřel Peška, lovčí páně. Řehoř, otec Jana řečeného Žižka, matka Johana a manželky obě jeho Kateřiny, se svými předky.“ Tato věta dokládá, že každý rok v den, kdy měl biskup Mikuláš svátek, se konala zádušní mše za celou trocnovskou rodinu. Minority o zápis zřejmě požádal sám Žižka.^[8]

Událostí, která historikům pomohla alespoň nepatrně nahlédnout do raných let Žižkova života, byl objev čáslavské kalvy. Antropologickým ohledáním bylo zjištěno, že na levé očnici je snížen její strop jako následek poranění krajiny levého oka utrpěného pravděpodobně ještě před ukončením růstu individua.^[9] Za předpokladu, že kost skutečně náleží husitskému vojevůdci, se dá dovodit, že o oko přišel zhruba ve věku 10 – 12 let úderem sečné zbraně do tváře. Zranění Žižkův obličej zdeformovalo a způsobilo pokles levého oka oproti oku pravému o 3 – 3,4 mm a vyhnulo jeho orlí nos doleva.^[10]

[editovat] Zbojnická léta (1408 – 1409)

Další dochované zprávy o Janu Žižkovi pochází z let 1408 – 1409. Jedná se zejména o zápisy v Popravčí knize pánův z Rožmberka a v Jihlavské popravčí knize. Z těchto archiválií, v nichž jsou zaznamenány výpovědi zločinců a zemských škůdců z první poloviny 15. století, vyplývá, že pravděpodobně v roce 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice a vstoupil do zbojnické roty muže známého jako Matěj vůdce.^[11] V rožmberské popravčí knize se jej z tohoto období týkají dva zápisy. Výpověď jistého Pivce a doznání samotného Matěje vůdce, jenž byl vydán právu útrpnému v Českých Budějovicích v roce 1409.^[12] Z obsahů obou prohlášení je zřejmé, že rota nejednala pouze na vlastní pěst, ale vykonávala i práci sjednanou a placenou. K jejím významným zaměstnavatelům se počítali zejména Litol a Albrecht Bítovští z Lichtenburku.^[13] Mezi muže, s nimiž se v roli lapky Jan Žižka setkal, patřili kupříkladu Jan Sokol z Lemberka, Hynek z Kunštátu známý jako Suchý Čert, či Racek Kobyla.^[14]

Jenský kodex: Jan Žižka v čele husitského vojska

Záznamy v Jihlavské popravčí knize jsou mnohem méně obsáhlejší než v knize rožmberské. Navíc je zde jméno Žižka uváděno ve dvou podobách – Schysska a Zyzka, přičemž s největší pravděpodobností šlo o dva rozdílné muže. Lze však odvodit, že zemanem z Trocnova je prve jmenovaný, tedy Schysska.^[17] První zmínka o budoucím husitském vojevůdci pochází od Janka, pacholka Kolúchova (pravděp. jde o Jana Kolúcha z Pňové Lhoty^[13]), jenž byl oběšen ve Stráži. Na mučidlech vypověděl, že Matěj vůdce, a Byňovec ctěli zradit panu Alšíkovi z Bítova a mladému panu Krojíři, Žižkovi a Kolúchovi Nové Hrady, hrad i město a za to, že jim pan Alšík slíbil a zavázal se podstoupiti nějaké tvrze na Moravě. Za to chtěli jmenovaní zraditi panu Plšíkovi i město Třeboň. Tovaryši jejich byli: Žižka (psáno Schisska), Janech, Martin Brada, Matěj vůdce, Janek jeho Bratr, Jiřiňk z Plzeňska, Holba z Chotěboře aj.^[18] V druhém zápisu z roku 1410 jistý Zikmund z Kupergu vypovídal v neprospěch jednotlivých členů tovaryšstva Jana Sokola z Lemberka. Podle něj Rossak, Paleček, Žižka (Zyzka), Šiška (Schysska), a Jan Veliký obrali dva jihlavské měšťany. Znova se Žižkovo jméno objevuje až v dlouhém seznamu lapků, u nichž je výslovně napsáno, že jsou „u Sokola“.^[19]

Lapkovská dráha trocnovského zemana doznala změny 25. dubna 1409, když v jeho prospěch král Václav IV. na hradě Žebráku vydal list, jenž oznamoval purkmistrovi a konšelům města Budějovice, že jim je uděleno svolení usmířit se s Janem Žižkou. O tři měsíce později (27. července) nechal král na Točníku vyhotovit nový amnestující list, v němž oznamuje Budějovickým, že přijal na milosti Jana řečeného Žižku, svého milého věrného, odpouštěje jemu milostivě všechny výtržnosti učiněné proti němu a proti koruně království Českého.^[20]

[editovat] Žoldnéř a královský čeledín (1410 – 1419)

Jan Matejko: Bitva u Grunwaldu. Na obrazu, jenž byl dokončen v roce 1878, je mezi postavami významných šlechticů zobrazen i Jan Žižka. Mohutná postava, oděná do šupinové zbroje, v popředí po levé ruce krále Jagella

O dalších osudech Jana řečeného Žižka informuje dílo polského kronikáře Jana Długosze Annales Poloniae. Na základě jediného zápisu se lze domnívat, že v roce 1410 se jako žoldnéř polského krále Vladislava II. Jagella účasnil bojů proti řádu německých rytířů. Z uvedeného souvětí ovšem není patrné, zda byl přítomen v bitvě u Grunwaldu,^{[pozn. 5]} neboť zmínka se váže teprve k válečným operacím po grunwaldském vítězství, kdy vojsko polského panovníka obléhalo a dobývalo jednotlivé řádové fortifikace.

Znova se Žižka (s největší pravděpodobností) objevuje ve středověkých pramenech teprve v roce 1414. V soudní knize novoměstské je zaznamenáno, že jistý Janek Jednooký, vrátný krále Václava, zakoupil od Václava Stoherky za cenu padesáti kop grošů dům v ulici Na Příkopě.^[24] Z jeho vlastnictví se však dlouho netěšil, neboť v roce 1416 jej prodal a za částku 13 kop grošů si pořídil rezidenci v dnešní Pařížské ulici.^[25] Dá se soudit, že tentokrát již nebyl ve funkci vrátného, neboť výše jmenovaná městská kniha pražská Janka Jednookého nazývá panošem od dvora králova.^[24]

Co přesně dělal Žižka v období mezi polským tažením a počátkem husitských válek je příčinou dalších dohadů. Tři anglické slovníky vydané v 19. století poskytují neověřené informace o tom, že se účastnil stoleté války ve službách Jindřicha V. a byl přímým aktérem bitvy u Azincourtu.^{[pozn. 6]} Nepodložené jsou též tvrzení dalších moderních encyklopedií, které uvádí, že po odchodu z Polska sloužil jako voják v Uhrách, Dánsku a posléze v Dolním Sasku. Současně nelze doložit ani zažitou informaci o jeho službě v pozici komorníka královny Žofie.^{[26][pozn. 7]}

[editovat] Husitský hejtman (1419 – 1424)

[editovat] Anno Domini 1419

Žižkův rodový znak. Původně byl zcela neznámy, teprve ve 20. století byla objevena nezřetelná pečeť s erbem z roku 1378. Z hlediska barevnosti je pravděpodobné, že šlo o rudého raka ve stříbrném poli

Existuje řada hypotéz, jaký mohl být vztah Jana Žižky k Janu Husovi a jakým způsobem probíhal jeho přerod v ortodoxního zastánce husitského učení, ale opět chybí jakýkoliv důkaz, jenž by potvrdil kteroukoliv z nich.^{[pozn. 8]} Faktem zůstává, že 30. července 1419 byl jedním z účastníků události, jež vešla do historie pod názvem první pražská defenestrace.

Podle dobových zpráv, například Ze starých letopisů českých,^{[pozn. 9]} je velmi pravděpodobné, že šlo o předem připravenou akci,^[36] avšak není zcela zřejmé, zda se jí Žižka, oproti častým předpokladům, účastnil jako vojenský vůdce. Zejména pokud se další zpráva o jeho osobě datuje až k 25. říjnu (tedy k období dva měsíce po skonu krále Václava IV. († 16. srpen 1419)), kdy po prvních bouřích Novoměstská obec obsadila pevnost Vyšehrad. Vavřinec z Březové v Husitské kronice k události poněkud lakonicky poznamenal: „... a k té obci přidal se Jan Žižka, dvořan svrchujmenovaného krále.“^[37]

Patrně v prosinci roku 1419 Žižka spolu s Břeňkem ze Švihova, Valkounem z Adladu a ozbrojeným houfem opustil Prahu a odcestoval do centra husitského hnutí Plzně. Důvodem byla nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice^[38] a potřeba zázemí, které jim mohlo město poskytnout pro vedení kampaně proti královně Žofii a královským stoupencům, nechtějíce s nimi nijak ujednati příměří jakožto s nepřáteli Boha a jeho zákona.^[39] V Plzni Žižka strávil pět měsíců a je pravděpodobné, že mu zde připadla neformální role autoritativního vojenského vůdce.^[40] V prvních dnech pobytu se po boku svých společníků a místních husitů účastnil vypuzení části katolického obyvatelstva,^[41] ve dnech následujících pak podnikal výpady proti drobným základnám nepřítele v širším okolí města.^[40] Při jedné z těchto akcí, jež byla namířena proti tvrzi Nekměř, byly tři stovky jeho mužů v doprovodu sedmi vozů přepadeny jízdou a pěchotou Bohuslava ze Švamberka. Střetnutí u Nekměře skýtalo podobný obrázek, jaký se posléze opakoval i v dalších Žižkových bitvách. Husité srazili vozy do hradby a úspěšně odrazili početně mnohem silnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele. Podle soudobých kronik trocnovský zeman sebevědomě využil vítězství, ...táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.^[42]

[editovat] Anno Domini 1420

Hlavička Jana Žižky z rámu táborského městského znaku v síni staré radnice. Polychromovaná opuka z let 1515 – 1516

Na konci roku 1419 či začátkem roku 1420, rozhodl král Zikmund o obležení plzeňské posádky. Vojáky k tomuto účelu poskytla česká šlechta a královna Žofie. Po dobu několika měsíců pak docházelo ke krvavým srážkám, které nepřinesly výhodu ani jedné straně. Samotní husité však byli v určité nevýhodě, neboť byli nuceni čelit nejen vnějšímu, ale také vnitřnímu nepříteli.^[43] Pod tlakem okolností nakonec přistoupili na návrhy Pražanů a uzavřeli s královskými dohodu, jež měla zaručit obyvatelům svobodu přijímání z kalicha a možnost volného odchodu na Hradiště.^[44]

Nejspíš 23. března vyrazily zhruba čtyři stovky pěších obojího pohlaví v doprovodu dvanácti vozů a devíti jezdců z Plzně směrem ke vznikajícímu Hradišti hory Tábor. Dne 25. března byla kolona vedená Břeňkem ze Švihova, Valkounem z Adlaru a Janem Žižkou napadena silnými oddíly nepřátel operujícími v Píseckém kraji.^{[pozn. 10]} Funkci operačního stratéga bitvy u Sudoměře zřejmě zastával Žižka,^[47] jemuž se za použití vozové hradby podařilo opět úspěšně odrazit asi 2000 nepřátelských ozbrojenců a otevřít si tak cestu k vytčenému cíli.^[48]

Žižkovým příchodem na Tábor byla dokonána první etapa sjednocení husitských sil z Jižních a Západních Čech.^[49] Městská obec si již v počátcích své existence do svého čela zvolila čtyři hejtmany. Čelní místo mezi nimi obdržel Mikuláš z Husi, dalšími pak byli Jan Žižka, Zbyněk z Buchova a Chval z Řepice.^[50] Podle všech náznaků post vojenského velitele zřejmě od prvních dní pobytu zastával právě trocnovský zeman^[51] a že svou úlohu nebral na lehkou váhu dosvědčuje fakt, že již 5. dubna vytáhl z Tábora a v brzkých ranních hodinách překvapivě zaútočil na podhradí tvrze u Mladé Vožice (bitva u Mladé Vožice). Podařilo se mu zde pobít množství železných pánů a získat bohatou kořist jak v drahých kovech, tak ve zbraních a koních. Právě tito koně tvořily základ husitské jízdy.^[52] Vavřinec z Březové posléze popisuje řadu vojenských úspěchů, jichž husité pod Žižkovým velením dosáhli v průběhu několika dní od 23. dubna. Žižka byl „...nadmíru odvážný a statečný. Jeho řízením se hotovilo všechno vojsko a za ním šli všichni sedláci, třebas bez zbroje, jenom s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi a velmi ochotně ho poslouchali.“^[53]

Bohumil Kafka: Jezdecká socha Jana Žižky v areálu Národního Památníku na pražském Vítkově

Na pozadí těchto událostí vydal 1. března 1420, na žádost Zikmunda Lucemburského, papež Martin V. bulu, kterou proti kacířským Čechům vyhlásil křížovou výpravu. Narychlo sebrané vojsko brzy vpadlo do Čech a 3. května bez odporu obsadilo Hradec Králové; v polovině téhož měsíce pak i Kutnou Horu. Ohrožení Pražané se pokoušeli s králem Zikmundem vést jednání o kompromisu, avšak jím vznesené podmínky byly pro obyvatele české metropole nepřijatelné a proto se rozhodli požádat o pomoc táborskou obec.^[54] Pomocný odřad vyrazil z Hradiště 18. května a o dva dny později byl vítán procesím Pražanů před branami města. Trasou bylo táborské vojsko nuceno svést dvě bitvy (bitva u Benešova a bitva u Poříčí nad Sázavou) a takticko–operační zvládnutí přesunu i defenzivní taktika vedení boje nasvědčují tomu, že vrchní velení připadlo Janu Žižkovi.^[55] Jeho jméno je však v souvislosti s vojenskými operacemi u Prahy zmiňováno teprve ve chvíli, kdy se král Zikmund připravoval zahájit bitvu a obsadit vrch Vítkov.

Ve vztahu s bitvou na Vítkově a bojem o sruby Vavřinec z Březové dále poznamenává, že „i Žižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel.“^[57] Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi pokračuje: „...tehdy, když Žižkovi velmi těžko bylo, kněz s božím tělem pojide z Prahy a Němci jsů strachem hlavy lámali i s koňmi utiekajíc skákali s huory doluv.“^[58] Druhý den po husitském vítězství pak prý „hejtman Žižka, svolav z Prahy množství žen, dívek a lidu světského, velmi silně ohradil tvrz častěji jmenovanou četnými většími a hlubšími příkopy, zdmi a četnými dřevěnými sruby, jak to lze vskutku vidět. A tak tomu vrchu a místu někteří dali jméno „Žižkov“ podle jména zakladatelova...“^[59]

Po rozpadu křížové výpravy a ústupu jejích účastníků z okolí Prahy, získalo Žižkovo jméno, doposud spíš jen pověstné, více věhlasu i autority.^[60] Dochované prameny nehovoří o tom jakou úlohu trocnovský zeman sehrál v následných neshodách Tábora s Prahou či jaká byla jeho účast na očistné kampani, jež zahrnovala ničení klášterů v okolí české metropole a pobíjení místních kněží a mnichů. Jeho jméno je zmiňováno teprve ve chvíli, kdy táborská vojska opustila Prahu (22. srpna) a zamířila do Jižních Čech, kde působila značné ztráty na světských statcích, tak duchovních, zvláště na panství pana z Rožmberka.^{[61][pozn. 11]} Při tomto výpadu Žižka osobně velel dobytí města Vodňany a uštědřil pánům z Plzeňského kraje v čele s Oldřichem z Rožmberka porážku v bitvě u Panského Boru.^[64] 12. listopadu pak dobyl Prachatice, přičemž se nerozpakoval nechat ženy s dětmi vyhnat z města a povraždit všechny muže.^[65] 18. listopadu uzavřel v Písku smlouvu o příměří s Oldřichem z Rožmberka a tento akt ukončil prvou fázi táborské podzimní ofenzivy.^[66] Zanedlouho se Žižkovo vojsko vydalo směrem k Praze. U hradu v Říčanech se spojilo s ostatními táborskými odřady a vyčkalo kapitulace pevnosti (4. prosince). Když posádka otevřela brány, nechal Žižka z hradu vyvést devět kněží a nařídil svým práčatům, aby je spolu s dalšími dvěma dříve zajatými duchovními upálili.^[67]

[editovat] Anno Domini 1421

Mikoláš Aleš: Žižkova podobizna dokončená v roce 1908

Brzy po Novém roce táborité pod Žižkovým velením obsadili kláštery v Kladrubech a Chotěšově a dobyli hrad Krasíkov, na němž zajali významného nepřítele husitství pana Bohuslava ze Švamberka.^[68] 2. února přitáhli k Tachovu, vypálili jeho předměstí, avšak kvůli vysoké koncentraci vojsk českého a uherského krále nepřikročili ke generálnímu útoku a vrátili se pro posily k Táboru.^[69] Když se král Zikmund dozvěděl, že Žižka nepokračuje v ofenzivě neváhal a vytáhl silou získat zpět klášter v Kladrubech. O vypuzení husitské posádky se neúspěšně pokoušel tři týdny. Mezitím Žižka a pražané spojili svá vojska u Dobříše a sotva jejich vozy stály pět mil od obležených, Zikmund rozpustil své voje a uprchl k Litoměřicím.^[70] 14. února obě husitská vojska oblehla Plzeň, jež se během jednoho roku stala hlavou landfrýdu. Dobývání trvalo čtyři týdny, načež obě strany uzavřely příměří. Po této akci Žižka své tábory vedl k Chomutovu, který na květnou neděli (16. března) dobyl útokem, vypálil a jeho vojáci zde zmasakrovali na 2400 obyvatel.^[70] O deset dní později přitáhl do Prahy, odkud měl po předešlém ujednání v součinnosti s místním vojskem vést útok na Beroun. Město padlo 1. dubna a trocnovský zeman zde nechal upálit přes čtyřicet duchovních včetně tří odpadlých mistrů Karlovy koleje.^[71] Z Prahy zamířil zpět k Táboru, aby se vypořádal z husitskými heretiky zvanými pikarti. Vavřinec z Březové uvádí, že zajal na padesát příslušníků sekty obojího pohlaví a dal je upálit ve vesnici Klokoty.^[72] 26. dubna se Žižka opět spojil s pražany při jejich tažení k Chrudimi a během pochodu prý spálil přemnoho kostelů.^[73] Spojené vojsko v rychlém sledu ovládlo mnohá česká města; včetně Chrudimi také Mýto, Poličku, Litomyšl a konečně i Jaroměř (15. května). Zde Žižka ukončil spolupráci s pražany a zamířil dál na sever. Brzy se zmocnil Trutnova a Dvora Králové, načež uhnul na Mladou Boleslav, kde se k němu připojil Jan Smiřický.^[74] Záhy zamířil k Litoměřicím, které obklíčil zmocniv se na vysoké hoře jednoho dřevěného srubu, kterému dal jméno Kalich...^[75] Toto místo u Třebušína nechal v následujících měsících přestavět na své nové sídlo a titulem „z Kalicha“ rozšířil i svůj predikát.^[76] Litoměřice se mu i přes veškerou snahu dobýt nepodařilo. Přestože se město již dříve formálně vzdalo pražanům, tvrdě na ně udeřil, avšak byl se ztrátami odražen. Při ústupu z Litoměřicka táborské vojsko prošlo Roudnicí, kde částečně zbořilo místní klášter a pobralo bohoslužebné nářadí.^[77]

Zpáteční cestu Žižka podnikal zřejmě nakvap, neboť je téměř jisté, že se ve dnech 3. – 7. června účastnil sněmu v Čáslavi.^[78] Po přijetí sněmovního usnesení pak odcestoval k hradu Rábí, při jehož obléhání utrpěl těžké poranění druhého oka. Autor Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi poznamenává: „Potom táhl jest Žižka a obehnal jest Rábí hrad, a tu mu jest druhé oko vystřeleno. I byl jest slep a ledva živ zoustal“.^[79] Eneáš Sylvius, pozdější papež Pius II., jenž měl své zprávy od přímého účastníka husitských válek Oldřicha z Rožmberka,^[80] v Kronikách o založení země České uvádí: Když pak svolav bratry Táborské a Orebské, ležel před zámkem, kterémuž Rábí jméno jest, a obležených všie mocí dobýval, v oko, kterýmž jediným světlo nebeské viděl, strelů uhozen jsa, ztratil. Odtud do Prahy k lékaruom dovezen jsa, ačkoli na ránu ulečený, při životě zůstal, zraku však nikoli jest nenabyl.^[81] I přes indicie, jež se shodují na tom, že šlo o poměrně vážné zranění, se Žižka v české metropoli dlouho nezdržel. Již 6. srpna se přidal k pražanům, kteří táhli proti Mostu, aby aspoň nahnal Němcům strachu.^[82]

Adolf Liebscher: Žižkův příjezd do Prahy 1. prosince 1421

Není zcela jasné, čím se hejtman Žižka zabýval v týdnech po konci tohoto tažení. Jeho list Domažlickým je opatřen datem 12. září a pokud je historiky datován správně, je nasnadě, že formoval nové jednotky pro boj proti vojskům druhé křížové výpravy.^[83] Avšak Husitská kronika jeho jméno zmiňuje teprve ke konci měsíce, kdy vyprostil z obležení Lomnici, vypálil některé tvrze na levém břehu Vltavy a dobyl Soběslav, kde vypálil rožmberský zámek a pobořil zdi města i kostela.^[84] 14. října pak udeřil na tvrz Ostrov ležící na řece Nežárce, kterou v pozdním létě ovládli adamité. Po tvrdém boji zde zajal na čtyři desítky mužů a žen, jež dal zanedlouho upálit.^[85] O několik dní později si Žižkovu pozornost vysloužil hrad Krasíkov, který oblehly jednotky plzeňského landfrýdu. Akce, jež měla pevnost uvolnit, však nebyla úspěšná, neboť oblehatelům přitáhl na pomoc oddíl Jindřicha z Plavna a jediným, čeho se husitům podařilo před ústupem dosáhnout, byla dodávka zásob obleženým. Po nezdaru se Žižka stáhl ke Klatovům, které opustil 10. listopadu v čele 1500 pěších a 400 jízdních ozbrojenců.^[86] Z dochovaných pramenů je patrné, že vpád směřující na Plzeňsko se setkal se silným odporem připraveného nepřítele a Žižkovi nezbylo než se stahovat směrem k Žatci. Kroniky dále uvádějí, že za neustálých šarvátek byl nucen západně od Žlutic vyhledat útočiště na vrchu jménem Vladař, kde pod ochranou vozové hradby po tři dny odolával protivníkovu náporu. Nakonec jeho oddíly podnikly zdařilý pokus o průlom a probily se k posilám, jež jim na pomoc vyslali Žatečtí.^[87]

1. prosince dorazil Žižka v čele své brané moci do Prahy, kde byl přivítán vyzváněním zvonů a s úctou jako kníže země.^[88] Svým příchodem rozšířil řady husitských ozbrojených svazů, které se zde shromažďovaly proti vpádu křižáckých vojsk krále Zikmunda. Několik dalších dní pak jednal s pražany, načež 8. prosince jeho táborité vyrazili zajistit prostor u Kutné Hory; ostatní vojsko vyšlo dne následujícího. Podle Kroniky velmi pěkné operace bitvy u Kutné Hory řídil osobně slepý táborský hejtman,^[89] avšak není zcela jisté, zda formálně převzal velení všech shromážděných husitských vojsk.^[90] První část střetnutí, která se odehrála 22. a 23. prosince, byla víceméně neúspěšná, neboť husité ztratili město a posléze byli nuceni se probít z obklíčení směrem ke Kolínu. Nicméně jejich průnik křižáckým vojskem byl natolik důrazný, že se král Zikmund neodhodlal k pronásledování a zůstal v původních pozicích.^[91]

[editovat] Anno Domini 1422